 |
| Fagernes |
Den první – 29. 6. 2012
V 10:45 jsme se sešli na vlakovém nádraží
v Plzni a vlakem se vydali do Prahy. Z hlavního nádraží v Praze
jsme přešli pěšky na autobusové nádraží Florenc, odkud nám jel autobus do Osla.
Při nástupu do autobusu se Petrovi nedařil najít pas, vysypal celý baťoh, poté
objevil pas v ledvince. Zdržel celý autobus, ale nakonec jsme byli všichni
do vozu puštěni…
Den druhý – 30. 6. 2012
Přes Německo, Dánsko, Švédsko (2krát trajekt) jsme
dojeli na hranice s Norskem, kde nás čekala důkladná prohlídka. První
vběhl do autobusu pes, kterému zřejmě zavoněl rozmačkaný banán v Petrově
igelitce. Poté jsem absolvoval s celníkem rozhovor v angličtině, kam
že to jedeme, jak dlouho budeme v Norsku, co hodláme navštívit, kde budeme
spát… Petr, Pavel i Matouš následně dodali, že jedou se mnou. Pak jsme byli
vyhnáni z autobusu, každý si vzal svůj baťoh a pejsek ho očuchal.
Nejzajímavější na tom byl asi jeden cestující, který měl v baťohu obal, ve
kterém prý podle celnice (ženy - celníka) byla marihuana… My jsme i tuto
nástrahu překonali v pořádku a dojeli až do Osla. Bylo tu pod mrakem.
Zde jsem ještě zjistil, jestli nám jede další den
autobus ke Gjendesheimu a když jsem byl ujištěn, že ano, vydali jsme se pěšky
na kopec nad Oslem, kde měl být kemp. Asi po hodině a půl jsme dorazili na
místo. Kemp nebyl tak daleko, asi 3 km. Nebyli jsme ale zatím zvyklí na těžké
baťohy a taky nás trochu překvapil docela strmý kopec. Pak jsem šel zaplatit
kemp, kdy jsem řekl, že jsme čtyři a máme 2 stany. Slečna nám ale naúčtovala
cenu, která byla vyšší, než kdybychom měli auto. Když jsem se ohradil, řekla,
že půjde za vedoucím, a vrátila se s otázkou, zdali jsme studenti. Pak nám
dala asi poloviční cenu oproti původní…
Po postavení stanu a „zmátoření se“ jsme se
rozhodli, že se půjdeme podívat do centra Osla. Petr se nabídl, že zůstane u
stanu. Nebyl jsem proti, protože jsem byl na něj naštvaný. Chvíli před tím mi
stihl oznámit (nebo jsem na to přišel sám), že v igelitce, kde byl
rozmačkaný banán, byla také knížka, kterou jsem mu půjčil. A Navíc jsme se
nemuseli strachovat, že by nám někdo ukradl v kempu věci.
Já, Pavel a Matouš jsme se tedy bez baťohů vydali
do centra Osla. Prohlédli jsme si mimo jiné ulici Karl Johans gate, místní
katedrálu, Norský parlament až jsme došli ke Grand hotelu, před nímž byla
shromážděna větší skupina lidí. Dohadovali jsme se, kdo se zeptá, na koho ti
lidé čekají. Mezi tím se nás ptal nějaký pár, na co čekáme, my jsme ale
nevěděli (trapná chvíle). Pak jsem se odhodlal – celé to bylo kvůli Rhianně.
Rozhodli jsme se tedy také chvíli zůstat, během čekání jsme zjistili, že jsme o
chvíli prošvihli skupinu Kiss. Asi po dvou hodinách čekání nás to přestalo
bavit a pokračovali jsme dál. V parku Spikersuppa se konala zrovna
zřejmě homosexuální party. Když jsme se koukali přes plot dovnitř, byli jsme
osloveni jedním Francouzem, který nás ujistil, že není gay, a s kterým
jsme se dali do řeči o Norsku, Česku i Francii… V Praze je prý dobré pivo,
v Norku musíme vidět Bergen, ale ve Francii je to prý mnohem lepší. Je tam
teplo a také „sea, beach and beautiful girls in bikinis“. Poté jsme se
rozloučili a pokračovali kolem národního divadla ke královskému paláci. Dále
kolem radnice a Nobelova mírového centra na nábřeží, kde jsme zhlédli
představení jednoho „kouzelníka“, který se dostal ze svěrací kazajky.
Po nábřeží jsme kolem pevnosti Akershus došli
k budově Norské opery. Zde jsme chvíli pobyli, pobavili se pohledem na
místní mládež s černochem z Matrixu a pak se již vydali zpět ke
stanům do kempu.
 |
| Nobelovo mírové centrum |
Den třetí – 1. 7. 2012
Vstali jsme až v 10:30 a do 12:45 jsme se
povalovali a balili. Pak jsme se vydali zpět na hlavní autobusové nádraží
v Oslu. Na lávce nad vlakovým nádražím jsme si ještě připili místním
(hnusným a drahým) pivem na cestu. V Oslu pořád poprchávalo. Autobusem
jsme zamířili do Gjendesheimu… Skončili jsme ve městečku Fagernes a dál už
žádný autobus tento den nejel (i přes ujištění v Oslu na nádraží). Štěstí
jsme měli ale na počasí, bylo jasno, a také s tím, že se tu nacházel hezký
ostrůvek, na který vedla lávka a na kterém jsme ve stanech přespali.
V 01:00 bylo stále vidět a asi se začínalo rozednívat, takže jsme šli
spát. Nad ránem nás probudilo blízké štěkání psa (někdo se lekl, někdo spal).
Den čtvrtý – 2. 7. 2012
Vstávali jsme již v půl sedmý. V osm nám
jel totiž autobus do Gjendesheimu. Zde jsme ještě navštívili chatu
s prodejnou suvenýrů a nechali si udělat společnou fotku a pak již
vyrazili do kopce na hřeben Bessegen. Ze začátku byla dobrá nálada i počasí, se
sílícím větrem a zimou se u někoho nadšení trochu vytratilo. Dokonce zazněly i
pochybnosti nad nápadem přejít Jotunheimen. Uznávám, že jsem mohl před odjezdem
připomenout vzít si s sebou rukavice. Také jsme ne zrovna zdárně uvařili
vločkovou kaši (ke konci pobytu jsme v tom byli ale už dobří).
 |
| jezero Gjende |
Během dne bylo polojasno s místy drobnými
přeháňkami, na hřebenu ale začal foukat silný studený protivítr.
(při přecházení potoka) Jakub: „Tady bychom si mohli někde nabrat vodu.“
(Pavel zavrávorá) Matouš: „Ale ne do
bot!“
Den pátý – 3. 7. 2012
Ráno jsme se probudili do zcela jasného dne. Po
sbalení stanu jsme vyrazili dále podél jezera směrem k chatě Glitterheim.
Za poloostrovem Sundodden jsme začali stoupat do kopce. (Petr po „výstupu“: „Ty
jo, to možná přestanu kouřit!“) Pak jsme museli zdolat říčku Blatjonnae přes
houpající se lávku. (Pavel má zřejmě strach z mostů.) Dále jsme
pokračovali pod vrcholem Vestre Hestlagerhoe a podél říčky Hestbekken až
k řece Veo. Tu jsme zdolali přes další visutý mostík a došli jsme
k chatě Glitterheim. Zde jsme chvíli pobyli, zasnili se nad spaním
v postelích a ještě ušli pár set metrů. U řeky jsme našli místo
vhodné na postavení stanu, navečeřeli se a „zalezli“.
Den šestý – 4. 7. 2012
Ráno jsme vstali a vydali se po cestě za stálého
stoupání (čím dál strmějšího) k jezeru Veslgluptjonnen. Zde jsme si
naplnili lahve vodou, chvilku si odpočali a vydali se dále směrem
k „osadě“ Spiterstulen. Po vyšlapané cestičce ve sněhu jsme procházeli
zřejmě v blízkosti jezírek a mokřad. Několikrát to již vypadalo, že se
někdo z nás proboří do vody. Nakonec se tak v Petrově případě naneštěstí
opravdu stalo a on musel trpět celý zbytek dne v promočené botě.
Když jsme dorazili až do Spiterstulenu, objevili
jsme na druhé straně řeky Visa „luxusní“ místo ke stanování – se sociálním
zařízením a kuchyňkou. Bohužel bylo toto místo placené, jak jsem zjistil na
recepci v hlavní budově. Cena byla
dost vysoká, tak jsem se optal, kde už není „jejich“ vyhrazené území. Paní
recepční (pěkně nepříjemná) mi sdělila, že po proudu řeky stanovat zdarma nelze
a proti proudu tak 2 hodiny cesty. Rozhodli jsme se nakonec postavit stan
asi 500 m po proudu řeky od osady za terénní vlnou, kde do řeky vtékal i malý
potůček, z kterého jsme brali vodu. Večer jsme probírali varianty, co
uděláme, když nás odtamtud bude chtít někdo vyhodit.
Ráno pršelo, když jsme vyšli tak přestalo, ale
celý den bylo zataženo až polojasno.
Den sedmý – 5. 7. 2012
Petr se rozhodl, že dnes s námi nepůjde.
Pohlídá tak naše věci a já, Matouš a Pavel vyrazíme „na lehko“ (už v 7:30)
zdolat nejvyšší horu Norska, potažmo celé Skandinávie, Galdhopiggen. Proti
proudu řeky jsme se nejprve vrátili k osadě Spiterstulen, kde jsme přes
mostík překročili řeku a odtud pokračovali již neustále do kopce. Na začátku
nejprve traverzovaná cestička, poté stoupání suťovým polem, pak již neustále
sníh. Celou cestu na vrchol bylo zataženo, mrholilo a čím jsme byli výš,
tím byla větší mlha (hustší mraky). Po dosažení vrcholu
(2469 m n. m.) se počasí naštěstí umoudřilo. (Na vrcholu jsme se
„vystřídali“ s početným zájezdem CK Alpina). Při sestupu už svítilo i
sluníčko. Poté, co jsme se vrátili ke stanu, jsme si chvíli odpočinuli. A pak
se ještě chvíli vydali na pochod, už opět všichni „na těžko“, abychom měli
zítra kratší trasu k Roysheimu. Po cca 1 km jsme si našli u silničky hezký
(trochu posraný) plácek ke spaní.
Den osmý – 6. 7. 2012
Ráno jsem se probudil (do slunného dne), vyšel ze
stanu a po chvíli bylo poblíž mě více krav, než by bylo vhodné. Poté
s nimi probíhal asi hodinový boj. Ten byl ale marný, neboť jsme byli čtyři
proti desítkám… Proto jsme se sbalili a začali ustupovat dále směrem
k Roysheimu do údolí. V městečku jsme našli zastávku autobusu a
čekali a čekali, až autobus skutečně přijel. Po nastoupení jsme zjistili, že
pojedeme po silnici č. 55, která je nejvyšším silničním průsmykem
v severní Evropě – Sognefjelletem. Po cestě nás ohromovaly krásné výhledy.
U chaty Sognefjellhytta měl dokonce autobus vyhlídkovou zastávku. Zde se i
v červenci upravovaly běžkařské tratě a bylo zde mnoho běžkařů. Autobusem
stále krásnou krajinou až do města Sogndal. Toto město se nachází na břehu
ramene největšího Norského fjordu Sognefjord. Zde jsme nejprve nakoupili
v místním krámu a poté vyšli na kopec nad město, kde jsme postavili stan.
Den devátý – 7. 7. 2012
Odpočinkový den pro všechny. Vstali jsme až po 11.
hodině. Pršelo. Po 12. jsme se já, Matouš a Pavel vydali bez věcí do Sogndalu
prohlédnout si městečko. (Byl zde cyklistický závod.) Také jsme nakoupili,
informovali se v místním infocentru o dopravě do Bergenu a večer se zpět
vrátili ke stanu. (Večer jsem vysvětloval Petrovi, že je špatný člověk. –
„Promiň.“)
Den desátý – 8. 7. 2012
Vstávali jsme už v 6 hodin, před osmou nám
totiž jel z centra Sogndalu autobus. Autobusem, který překonal pomocí
trajektu Sognefjord a který projížděl nesčetně tunelů (i nejdelší silniční
tunel světa – Lardalský tunel – 24,5 km), jsme se po poledni dostali až do
Bergenu. V Bergenu nás čekalo vyřešit dva problémy. Kde sehnat vodu
a to nejlépe zdarma a kde budeme spát? Po krátké prohlídce centra jsme
nalezli řešení prvního problému – záchodky v McDonaldu. Stanovat jsme se
rozhodli na kopci Fløyen nad městem. Když jsme se po namáhavém „výstupu“ ocitli
nahoře (propoceni), nalezli jsme u jezírka Skomakerdiket vhodné místo ke spaní. Pozdě večer tu sice
chodilo stále dost lidí, ale více nás znervozňovaly otravné mušky. A když píšu
otravné, myslím hrozně otravné. (Zlatí čeští komáři.)
Ráno bylo zataženo a mlha, mrholilo. „Tak teď
konečně zažijeme pravé norské počasí“, myslel jsem si. Aby ne, když míříme do
Bergenu – nejdeštivějšího města Evropy. Jenže pár kilometrů před Bergenem se
mraky roztrhaly a najednou bylo jasno a teplo.
 |
| Bryggen |
Den jedenáctý – 9. 7. 2012
Už od rána bylo jasné, že to bude Petrův velký
den. Dnes totiž „slavil“ své životní jubileum. Nabídl se, že nám pohlídá věci,
abychom se s nimi nemuseli tahat celý den po městě. Petr bude pozorovat
Nory, jak užívají slunečného dne. (Někdo prostě ty věci hlídat musel.)
Kolem jedenácté jsme tedy vyrazili ve třech do
centra. Nechali si v automatu na nádraží vytisknout předem zakoupené
jízdenky na vlak do Osla a pak šli nakupovat do supermarketu (chleba a nutelu).
Pojedli jsme v městském parku Festplassen a vyrazili na prohlídku
historické části města. Přes park Byparken a náměstí Torgallmenningen jsme
došli k rybímu trhu u přístavu Vagen. Zde jsme navštívili infocentrum a
šli najít místo vhodné ke koupání. Podél nábřeží, kolem kostela Nykirken a přes
park Nordnesparken jsme dorazili na místo, kde se místní opalovali a užívali
slunečné počasí (Puddefjorden). Chtěli jsme vyzkoušet teplotu vody Severního
moře a tak jsme se s Matoušem odhodlali vykoupat. Pavel se vymlouval na
absenci svých plavek, takže se bude koupat až o den později (Ukáže se, že to
byl špatný nápad). (Jen pro upřesnění: Bergen je svojí zeměpisnou šířkou na
stejné úrovni jako Aljaška nebo Grónsko.) Po vykoupání jsme prošli malebným
uličkami zpět k přístavu Vagen, prošli si Bryggen (nejstarší část města) a
došli k pevnosti Bergenhus. Pak jsme ještě jedno zašli na náměstí
Torgallmenningen, kde jsme znovu trapně získávali vodu (v nákupním
středisku). Také jsme na náměstí viděli kouzelníka z Osla, který měl
s sebou nově kamaráda. Ten se nás dvakrát pokusil oslovit, abychom
sledovali jeho show, ale my byli neoblomní. Kolem kostelu Korskirken jsme se
vydali za Petrem na Fløyen (21:30). Petr byl nadšený, že nás vidí. Pak jsme mu
řekli, že pro něj nemáme nutelu, o kterou Matouše poprosil. Pak byl Petr
naštvaný. Pak jsme všichni usnuli. (Prostě asi vysněný narozeninový den.)
 |
| Bergen |
Den dvanáctý – 10. 7. 2012
Ráno jsme vstali v půl desáté. Sbalili jsme
se a sestoupili z Fløyenu, který byl dnes zahalen do mlhy. Bylo zataženo a
foukal vítr, ale Pavel byl rozhodnut i přes nepřízeň počasí koupat se… Nakonec
do vody vlezl a udělal pár temp. Na rozdíl od včerejška však člověk po vylezení
z vody dnes málem umrzl J. Pokračovali jsme do Brygennu nakoupit suvenýry a dále kolem Bergen
domkirke do supermarketu vybavit se jídlem. Odpoledne jsme odjížděli
z Bergenu vlakem do Osla. Kvůli výluce jsme z Honefossu do Osla jeli
přistaveným autobusem. V hlavním městě Norska jsme byli kolem půlnoci.
Den třináctý – 11. 7. 2012
Plán byl sednout si do McDonalda a zůstat tam přes
noc. Bohužel byl ale zavřený stejně jako jiné fastfoody a hospůdky… Naštěstí
bylo hezké počasí a tak jsme nejprve vybalili svačinu před radnicí. V tom
nás oslovila skupinka „přitažlivých“ žen (něco jako cikánky / Španělky /
Arabky). Nejprve tipovaly odkud, že jsme. Nápovědy jako nejlepší země světa,
srdce Evropy ani pivo nezabíraly. Nakonec, když vyjmenovaly většinu států
Evropy, vyslovily něco mezi Českou republiku a Čečenskem. Tak jsme souhlasili,
na což nám začaly vnucovat zlato. Prý nemají peníze na jídlo. Tak jsem jim
nabídl chleba s nutelou a ony odešly. Pak jsme se potulovali po nábřeží a
nakonec jsem rozhodl, že půjdeme do parku Frogner prohlédnout si sochy Gustava
Vigelanda. Park byl trochu dále, než jsme předpokládali, ale nakonec to stálo
zato. Nad ránem jsme se vrátili přes zahrady královského paláce a park
Spikersuppa zpět blíže k autobusovému nádraží. Konkrétně na operu, kde
jsme chvíli pobyli. Kolem sedmé hodiny ranní jsme již šli vyčkávat na
autobusové nádraží. Autobus SA nám jel v 10:20 přímo do Prahy – opět
s využitím dvou trajektů.
Den čtrnáctý – 12. 7. 2012
V půl sedmé ráno jsme přijeli na Florenc do
Prahy, přejeli metrem na Zličín a odtud jeli opět autobusem SA až domů do
Plzně.
Žádné komentáře:
Okomentovat